Podle Aristotela je každý člověk tak trochu politické zvíře[1]. Škoda, že už se nedozvíme Aristotelův pohled na Číňany, kterým prý politika vůbec nic neříká. Skutečně Číňané nejdou s politickou kůží na trh a nechtějí ovlivňovat věci veřejné? Ani když se objeví příležitost a nehrozí žádné nebezpečí?

Jakmile se totiž uzda trochu povolí, začnou Číňané vystrkovat své politické růžky. Poslední hongkongský správce Chris Patten prohlásil, že v Hongkongu se o politiku nikdo nezajímá. Asi aby na něj nepadl Černý Petr a nemusel zavést svobodné volby. Dění v Hongkongu od roku 1997 ukázalo, že se pletl. V roce 2003 lidé v ulicích odmítli návrh bezpečnostního zákona omezující svobodu slova a sdružování. Po demonstracích v roce 2012 šel do koše i vzdělávací zákon s povinnou občanskou naukou v duchu jedné strany. Následovalo deštníkové hnutí za změnu volebního zákona. V Hongkongu udělalo 100 let britské správy své. Stejně tak na Tchaj-wanu se lidé často zapojují do vytváření budoucnosti ostrova.

Donedávna se jako příklad politicky lhostejných Číňanů ukazovaly téměř neviditelné čínské komunity po celém světě. Přestože v Británii se Číňané usadili už před sto lety, nikdy neměli svého člena parlamentu. V USA také stále platí stereotyp o tichých a neprůbojných Číňanech. Jenže časy se mění. V roce 2009 se Judy Chu dostala do Kongresu za Kalifornii jako první čínská žena. V roce 2012 dojednala jeho historickou omluvu za vylučovací zákon, který šedesát let bránil imigraci Číňanů do USA. Změnu větru potvrzují také čínské frakce politických stran v Británii, které dnem a nocí pracují na zvolení prvního čínského člena parlamentu.

Číňané se stále řídí příslovím o ptáčku, který snadno přijde o hlavu, když ji příliš vystrkuje. Každý čínský děda by pravdivost přísloví potvrdil. Nechuť k politice ale není zakódovaná v čínské DNA. Nová mladá generace v Číně a v zahraničí se už nechová jako malý ustrašený ptáček. Budoucnost ukáže, jestli miliarda Číňanů objeví své zatím schované politické zvíře. Ptáček to asi nebude.

[1] Karel Čapek k tomu dodává: „Myšlenka je to náramně moudrá. Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“